Na rozdíl od nás Čechů mají Francouzi kromě zcela jiného způsobu známkování ještě jednu zajímavou odlišnost: disponují vždy po necelých dvou měsících školy čtrnácti dny naprostého volna. Běžně totiž ve školních lavicích prosedí každý den o dost víc než my, takže si počet odučených hodin rychle naženou a pak si můžou užívat zasloužených a dlouhých prázdnin. První z nich, kterým říkají dušičkové, nadešly v polovině října a pro mě to znamenalo jediné: na čtrnáct dní se vrátit do Česka.

Za zmínku určitě stojí, že kromě jedné knihy, S láskou nejsou žerty od Alfreda de Musseta, kterou jsme museli všichni povinně přečíst, jsme nedostali jediný domácí úkol, abychom si přes prázdniny odpočinuli, či je případně věnovali přípravě na nadcházející maturitu v červnu. Ovšem za to poslední týden před nimi byl učiněné peklo a každý den jsme psali alespoň jeden test, protože už se pomalu blížil konec trimestru a učitelé chtěli mít alespoň jednu známku, aby nás mohli oznámkovat na vysvědčení.

 

Když tedy nastal den D, pátek před prázdninami, hned po ránu jsem odešel ze školy a vyrazil na letiště. Ovšem jeden autobus vůbec nepřijel, další přijel s obrovským zpožděním a ještě se v něm mačkalo tolik lidí, že trvalo strašně dlouho než nastoupili, a navíc byla ve městě příšerná zácpa, že jsem místo s dvouhodinovým předstihem dorazil na letiště jen 40 minut před odletem. Letiště v Rennes se nachází kousek jižně od města a je ještě menší než třeba brněnské. Při letištní kontrole si ze mě úředník utahoval, že by mě správně neměl pustit dál, protože mám na tričku obrázek pistole, a prý to působí poněkud provokativně. Uřícený a docela zpocený jsem se ani moc nepobavil, byl jsem rád, že jsem vše stihl, chybělo málo a let jsem mohl zmeškat.

Když jsme se vměstnali do naprosto prťavého letadýlka pro šedesát lidí, dlouho se nic nedělo. Po asi čtvrt hodině jsme všichni pocítili, že začíná být uvnitř velké vedro. Nakonec se nám ohlásil kapitán a oznámil nám, že máme poruchu a budeme muset vyčkat na opravu. Součástí tohoto problému byla nefunkční klimatizace, takže po chvíli teplota vyšplhala opravdu neuvěřitelně vysoko, až se mi začalo dělat vážně špatně, jako většině okolo. Po necelé hodině jsme tedy nakonec úspěšně vzlétli a za krátkou chvíli i přistáli v Paříži na letišti Charlese de Gaulla, které je stejně velké jako nositel jeho jména. Z terminálu na terminál to trvá zhruba pět minut jízdy letištním autobusem, a to se ještě každý terminál skládá ze spousty desítek bran, takže zorientovat se a najít místo vašeho odletu je sice většinou velmi zdlouhavé, ale díky všudypřítomným značkám nijak složité. Po přistání v Praze už jen tři hodiny po rozkopané a zacpané D1 a byl jsem doma, zhruba kolem půlnoci.

Byl to trochu zvláštní pocit, být po dvou měsících zase zpět u sebe. Každopádně jsem si vůbec neodpočinul, naopak bych tyto dva týdny zhodnotil jako ještě náročnější než ve Francii. Každý den jsem chodil do školy, abych viděl všechny kamarády a profesory, a po škole jsem buď s nimi, nebo třeba s někým s rodiny někam zašel, popřípadě byla potřeba spousta věcí dokoupit, takže jsem se většinou domů dostal kolem sedmé osmé večer, tudíž jsem se sotva najedl a už šel pomalu spát. To, že jsem musel vstávat o hodinu dřív jasně indikuje, že naopak prázdniny pro mě spíš byly ty dva měsíce předtím ve Francii.

Po dvou týdnech jsem tedy už stál na letišti ve Vídni i se svou tetou, která měla náhodou taky cestu do Paříže. Těsně před dobou odletu jsme se ale náhle dozvěděli, že letadlo vzlétne s téměř dvouhodinovým zpožděním, což mi zdánlivě totálně nabouralo můj itinerář, protože v Paříži jsem měl na přestup do Rennes kolem dvou a půl hodin času. Moje obavy se začaly barvit jako oprávněné. Z letadla se mi ve francouzské metropoli podařilo vyběhnout 15 minut před odletem toho druhého. A uběhnout za tu dobu několik stovek metrů dlouhých chodeb, vzít autobus a projet s ním o dva terminály dál znělo za tu dobu téměř jako nemožné. Znovu jsem musel procházet letištní kontrolou, utíkat prázdnými halami dál a dál až k té nejvzdálenější bráně. Ale štěstí nakonec stálo při mně. Posledních pět minut neustále vyvolávali poslední výzvu k nalodění na můj let, a nakonec jsem šílenou rychlostí stihl k bráně doběhnout. Do letadla jsem vstoupil jako poslední pasažér, tři minuty před odletem. Z Paříže jsme vzlétli přesně za západu slunce, takže bylo nádherně vidět celé město pod námi, včetně zářící Eiffelovky (na fotce zhruba pod prostředkem křídla).

Nakonec to zas až takový happyend nebyl. Kufr, který jsem odevzdal na letišti ve Vídni nestihli přemístit v Paříži do mého letadla do Rennes, a tudíž zůstal pěkně tam. Nakonec mi zabralo více než polovinu dalšího dne ho úspěšně získat zpět. Návrat rozhodně nebyl idylický a poklidný.