První školní týden po návratu z Česka mě hned zarazil změnou počasí. Před mým odjezdem na prázdniny ještě často svítilo sluníčko a bylo celkem teplo, kdežto teď už se citelně ochladilo. Pára kouřící se od úst je už téměř samozřejmostí, ráno se běžně teploty blíží k nule, většinou je celý den mlhavo a pošmourno.

Školu jsme začali velmi netradičně, v chemii jsme si poprvé museli povinně obléct bavlněné pláště a hodinu jsme strávili mícháním různým utrejchů ve zkumavkách, abychom tvořili různě barevné roztoky. Bylo to spíš jen takové hraní, ale aspoň to byla sranda.

Protože už se uzavírají známky pro první trimestr, přišel učitel tělocviku na začátku dvouhodinovky s podrážděným výrazem a oznámil nám, že nás bude cele dvě hodiny známkovat. Po skvěle využitých dvaceti minutách, kdy se nás snažil nějak rozdělit do týmů, jsme začali hrát. Na hřišti se vždy odehrávaly dva zápasy najednou, učitel si postavil stůl doprostředka a postupně sledoval každého hráče, a zaznamenával si jeho výkon do tří dlouhých stupnic, z nichž nakonec odvodil výslednou známku, kterou dostaneme na vysvědčení. Prý nás známkoval jako u maturity, průměrná známka třídy byla něco mezi dvanácti až třinácti body z dvaceti.

Několikrát týdně mám po ránu volno, a už jsem si tak nějak zvyknul, že si vždycky ve vhodnou dobu zajdu na hřiště v areálu školy, odkud je dobrý výhled na východ slunce. Pravidelně se tam při svém číhání potkávám se školní knihovnicí, která je pozorováním východu taky posedlá, tak tam často stojíme spolu a povídáme si.

Jednou, chvíli po tom co jsme se vrátili do knihovny po dostatečném kochání, se rozezněl pronikavý alarm. Bylo nám řečeno, že se jedná o cvičný poplach v případě teroristického útoku. Velmi zajímavé bylo, že knihovnice nás nevypustila ven, jak se to běžně při poplachu dělá, ale naopak zamčela dveře a řekla nám, že se máme schovat dovnitř malé vedlejší místnosti, kde je archiv, a zbytek ať si zaleze pod stoly. Pak nás všechny obešla a zkontrolovala, že každý je schovaný a není vidět. Takto jsme zůstali asi 15 minut, pak jsme mohli vylézt ven. Vysvětlilo se nám, že v případě hrozby teroristického útoku je statisticky daleko bezpečnější zůstat v místnosti, kde jsme a pouze se pokud možno schovat, ale ne se snažit utéct někam úplně pryč. Nejdůležitější je ale být co nejdále od oken, protože z jejich střepů bývá nejvíc zranění. Taková výchova, co dělat a jak se chovat v případě přepadení školy, by se určitě hodila i v Česku.

Večer jsme se školou museli povinně navštívit divadelní přestavení v městském divadle v Rennes. Povinně, protože znalost hry bude požadována při jejich maturitní zkoušce, takže účast děcek byla prakticky stoprocentní. Speciálně kvůli této akci jsem si s sebou po prázdninách do Francie dovezl v kufru košili, slušný svetr a divadelní boty, abych nevypadal a nereprezentoval Česko jako buran. Když jsem se však dostavil na sraz, málem mě trefil šlak. Všichni na sobě měli obyčejné tenisky, roztrhané rifle a barevné mikiny, ani jedna holka na sobě neměla šaty, takže jsem tam mezi nimi vypadal jako absolutní šílenec. Ještě, že jsem si nevzal sako. Každopádně i celé představení byl naprostý propadák, teda aspoň podle mě. Jmenovalo se to „těla a pokušení.“ Postrádalo to jakoukoliv akci, spád, nemělo to v podstatě ani žádnou zápletku. Na jevišti se vystřídalo asi pět herců, z nichž každý měl několikrát zhruba dvacetiminutový monolog, dialogy tu v podstatě vůbec nebyly. Nejzáživnější byla pasáž, kdy jedna z postav vstala ze židle, začala kouřit a dokonce chodit dokolečka! Přežít ty tři nekonečné hodiny fakt nebylo lehké. A když jsem pak na konci viděl nadšené publikum, ne poprvé mi to ukázalo, že pochopit Francouze vůbec není jen tak…

Sledujte naši facebook stránku a přečtěte si každý týden, co nového Vojta zažil a jak se seznamuje s životem ve Francii!

Pošli to dál
Předchozí článekPrázdniny · Rok ve Francii #08
Další článekThanksgiving · Rok ve Francii #10
• tyc.vojtech@gmail.com • Osmnáctiletý student z Brna, milovník knih a cestování, který odjel do Francie v rámci ročního studijního pobytu.