Třídní učitelé ve Francii mají zcela odlišné povinnosti od těch v Česku. U nás se třídní kantoři věnují zejména absencím studentů – řeší omluvenky, důvody zameškaných hodin a neustále někde poletují s třídnicí. Francouzi nemají třídní knihy ve fyzické podobě jako my, místo toho mají jejich elektronickou verzi, takže každý učitel akorát na začátku své hodiny na počítači zaškrtne, kdo chybí. Veškeré omluvy absencí se neřeší s třídním, ale je pro to na škole zřízena vlastní kancelář – tzv. Vie scolaire, kam se zkrátka chodí řešit všechno, co vás napadne. Co ale dělá francouzského třídního třídním? Má třeba každý týden vyhrazenou dvouhodinovku, během které se své třídě náležitě věnuje. Často si postupně bere ke stolku bokem jednoho žáka, se kterým vede takový osobní a důvěrný pěti až desetiminutový rozhovor o tom, jaké má známky, jestli stíhá školu, zda má nějaké kamarády a řeší s ním jeho záliby, aby si udělal o každém studentovi přehled. Mnohdy se také diskutuje celou hodinu společně, řeší se ti, kteří vyrušují, nebo případné neshody s jinými profesory. Jestli to má nějaký efekt, třeba že by byl učitel žákům blíž než v Česku, se mi úplně nezdá, nicméně si myslím, že vyhradit si každý týden nějaký čas, při kterém se může řešit klima a nálada ve třídě, nebo klidně jen organizační záležitosti, není úplně ztracený čas, a mohlo by se to uchytit i na našich školách.

V úterý jsme skládali písemnou část maturity nanečisto. Já tady sice maturitu dělat nebudu, ale i tak jsem musel místo dopoledního vyučování strávit tři hodiny řešením lehce redukovaného zadání – porovnáváním tří výňatků z francouzských románů z 18., 19. a 20. století. Bohužel v učebně byla velice napjatá a nepříjemná atmosféra, takže jsem hrozně dlouho ze začátku nedělal nic, až později jsem se vzpamatoval a nakonec jsem nějak vypotil necelé čtyři stránky.

Ve středu večer se stala velice výjimečná věc. Když jsme odcházeli z jídelny, z okna na chodbě jsme zpozorovali sněhové vločky. Venku před budovou už byl dav šíleně natěšených děcek, která hystericky a nadšeně vykřikovala, že sněží. Prý po dvou letech. V Bretani to totiž díky nedalekému oceánu není až tak obvyklá záležitost. To, že se o padání sněhu v Rennes psalo v novinách, jasně dokresluje, o jak velkou raritu se jedná.

Čtvrteční dopoledne jsme strávili v městském kulturním centru Triangle, kde jsme byli na besedě s dvěma autory, z nichž jeden – Eric Vuillard – vyhrál prestižní Goncourtovu cenu, která se každoročně udílí nejvýznamnějšímu románu francouzské literatury. Letos to byla jeho kniha L’ordre du jour, která vypráví o rakouském anschlussu.

V sobotu ráno jsem si konečně zašel zaplavat do městského bazénu na kraji mého oblíbeného parku Gayeulles. Kolem deváté tam bylo uvnitř akorát pár čilých důchodců. Bez brýlí mi chvíli trvalo, než jsem se zorientoval a trefil přímo k plaveckému bazénu, kde jsem měl navíc problém rozluštit nápisy rozdělující jednotlivé dráhy podle plaveckých stylů, ale taková slova nebyly zatím součástí mé francouzské slovní zásoby, takže jsem chvíli dumal, kam tedy vlastně vlézt. Na celé dopoledne stálo vstupné jen dvě eura, a při čekání na autobus zpět jsem se díval na ohradu jelenů a srnek hned vedle.

Večer jsme šli s Adrianem už jako zkušení diváci na fotbalový zápas proti Amiens. Na stadionu, kde kdysi dávno začínal Petr Čech, samozřejmě náš renneský tým v čele s českým brankářem Tomášem Koubkem nemohl prohrát, takže jsme porazili Amiens 2:0. Lidi šíleli jak pominutí, atmosféra pecková. Protože poslední autobus k nám odjel už někdy v devět, museli jsme čekat až na půlnoční rozjezd. Na hlavním náměstí, stejně jako u nás v Brně na nádraží, odjely všechny autobusy přesně v 0:00 najednou. A v každém z nich byl kromě řidiče ještě jeden člověk oblečený ve vestě, který při nástupu do vozu každého kontroloval a hlídal, aby dovnitř nenastoupil nikdo opilý nebo jinak znečištěný. Za jízdy dával pozor, aby byl klid a napomínal ty cestující, kteří si natáhli nohy na sedačku vedle sebe.

Celá neděle se nesla v duchu návštěvy dvou párů, které přišli za naší rodinou na oběd. Klasické francouzské stolování – nekonečné množství chodů, dlouhé diskuze a povídání – od předkrmu jsme se k dezertu dostali za nějaké tři hodiny. První pár byl značně magnátský, byli to majitelé jedné z nejúspěšnější pekárny tady ve městě. Celá obědová ceremonie skončila až těsně před sedmou večer.