Poslední prázdninové ráno vstávám naposledy v Česku a chystám se na poklidný nedělní let zpátky do Rennes. Ke své tamní hostitelské rodině bych měl dorazit v podvečer, snad dokonce za světla, ještě před večeří. Klidné a celkem vylidněné letiště ve Vídni ani zdaleka nenaznačovalo žádné blížící se komplikace. Když jsme o pár hodin později s letadlem klesali na mezipřistání v Amsterdamu, spokojeně jsem si pro sebe říkal, jak krásně dneska cesta probíhá a proběhne. Ale ani zdaleka neproběhne!

Když jsem se na největším nizozemském letišti dostal ke své odletové bráně do Rennes, stále vše působilo naprosto v pořádku. Odletová tabule hlásala odlet za necelé tři hodiny. Vrátil jsem se tedy trochu zpět a procházel si knihy v sympatickém knihkupectví. O pár desítek minut později jsem se loudal zpátky. Ovšem co se nestalo: na tabuli najednou blikal nápis „flight cancelled“. Sotva jsem stihl zkrabatit obočí a tiše si v duchu zanadávat na účet AirFrance, se kterou jsem snad ještě ani jednou nezažil bezproblémovou a včasnou jízdu, když už mě tahala za rukáv jedna postarší paní s velkým kufrem („Vous êtes français, vous? Vous allez à Rennes?“) Ukázalo se, že se jedná o Francouzsku, která měla v úmyslu jet stejným letadlem jako já do Rennes. Vypadala dokonale vyděšeně a zmateně, což jsem si později vysvětlil její nulovou schopností domluvit se anglicky (u Francouzů ne příliš překvapující…).

Když jsem totiž odchytl nejbližšího letištního pracovníka a snažil se mu vysvětlit naši situaci v angličtině, paní se mě zeptala, kde jsem se tak dobře naučil „jejich řeč“. Koukala na mě jako blázen, když jsem jí prozradil, že jsem na něj mluvil anglicky, a ne nizozemsky. Odile, tak se ta starší dáma jmenovala, se mě tehdy chytla jako klíště a utvořila se mnou takovou „trosečnickou dvojici“. Nejprve jsme byli nasměrováni na jedno pracoviště, které má na starost zrušené lety, tam nám ale řekli, že nás mají na starost jinde,  a nasměrovali nás jiným směrem. Tam „jinde“ nás ale poslali „jinam“ a tam „jinam“ nás zase poslali zpět do „jinde“, dokud jsme konečně nezakotvili na správném místě, na správné přepážce, u správné paní. Odile začala poněkud hystericky křičet takovým jazykovým mišmašem, že strašně spěchá zítra do práce, a že chce okamžitě náhradní let. Bohužel, letadlové spojení Amsterdam-Rennes není zrovna nějaká hlavní evropská dopravní tepna, takže nejbližší letadlo nám letělo až zítra ráno. V rámci možností jsme v podstatě neměli na výběr. Dostali jsme 10 euro voucher na letištní jídlo, jízdenku na autobus a lístek na nocleh v nedalekém hotelu, plus letenky na další den. Ještě ke všemu jsme ale nedostali přímý let, nýbrž dva lety s přestupem ve Štrasburku. Odile si vyžádala kontakt na podání stížnosti, a pak jsem se s ní pomalu plahočil celým letištěm ven na autobusovou zastávku. Po asi dvacetiminutové jízdě nás autobus s asi deseti dalšími Francouzi vyklopil uprostřed polí před velkým hotelem s výhledem na letiště. Já a skupina Francouzů jsme se tedy vydali vstříc recepci. Ti za pultem to opravdu neměli jednoduché, ani jeden člověk z celé skupiny se s nimi nebyl schopen rozumně domluvit. Když jsme se dostali s Odile na řadu, recepční už měl znatelně zvlhlé čelo potem. Odile chtěla evidentně zachránit reputaci své země, a snažila se anglicky zeptat, kdy je večeře, a vypadlo z ní něco jako „uéé iz lunč“. Mají to holt těžké ti Francouzi, ještě když se večeře řekne stejně anglicky i francouzsky…

Dostal jsem vlastní malý pokoj, klasická dvojpostel, televize, stolek a minikoupelna. S Odile jsme se sešli na večeři v bufetové formě „naber si co nejrychleji co nejvíce můžeš“. Za mě byl výběr veliký, byl jsem dost spokojený na to, že jsme to měli od letiště všechno zadarmo, ale Odile házel jeden hrozný ksicht za druhým („simple, vraiment très très simple“) a neustále lamentovala, že je malý výběr ovoce a neustále se nějaké snažila z jakéhosi „správce večeře“ vymanit. Ten byl oblečen v hotelovém stejnokroji, opřen o sloup, jen cenil svoje zuby, usmíval se a záporně vrtěl hlavou, dokud to paní Odile prostě nevzdala a nakvašeně si nesedla. U stolu jsme pak přes hodinu proseděli a povídali si, a nakonec jsme šli spát, protože ráno jsme vstávali už v půl šesté.

Ještě za tmy jsme odfrčeli na letiště, úspěšně jsme se zvládli nalodit na palubu a za východu slunce jsme vzlétli nad Amsterdamem a mířili na jih směr Štrasburk. Jenže na obzoru už se rýsoval další malér – na přestup na další let do Rennes jsme měli pouze čtyřicet minut. Přistávali jsme s drobným zpožděním, a než nás pustili z letadla, zbývalo nám už tak jen polovina času. Letiště ve Štrasburku je sice malé, ale o to víc bylo v tu dobu narvané lidmi. Museli jsme znovu projít kompletní kontrolou (takže sundat bundu, vyprázdnit kapsy, sundat šálu, z batohu vytáhnout jeden mobil, druhý mobil, tablet, čtečku, notebook,…), ve které jsme se ještě ke všemu zdrželi, protože někdo před námi měl nějaké věci, která chtěla kontrola vyhodit a nepustit dál, ale ti lidi se o ně začali přetahovat. Nakonec jsem však, mezi posledními, stihl projít a nalodit se na moje poslední letadlo před cílem, které nakonec v Rennes úspěšně přistálo. Teď si počkat na kufr (který k mému neuvěřitelnému překvapení na rozdíl od posledně opravdu přijel!), políbit na rozloučenou na obě tváře Odile, jet autobusem do města, vyřešit pozdní oběd, dostat se ke své rodině, a už byl večer – celé pondělí za mnou, dva dny cestování v tahu. Takhle vyčerpaně už jsem se dlouho necítil.

Ať už jsou to kufry ztracené, lety několik hodin zpožděné nebo zrušené, AirFrance mě dokáže vždycky překvapit! Tak schválně, co si na mě nachystá příště!