Po mém šíleném návratu do Francie se mi do školy příliš nechtělo, takže jsem až do úterního poledne odpočíval u své hostitelské rodiny a na lyceum jsem došel až na odpolední vyučování od tří do šesti hodin s tím, že to bude jen taková pohodička. Ale pohodička to rozhodně nebyla. V dvouhodinovce literatury jsem byl „přivítán“ písemkou, neboli napsat rozsáhlý komentář, který bude odpovědí na otázku „Na konkrétních příkladech dokažte, v čem autor Jean Giraudoux ve svém díle Trojská válka dodržuje principy antické trilogie a v čem se od ní naopak liší.“ Nutno dodat, že na vánoční prázdniny do Česka jsem odjížděl o trochu dřív, takže jsem o podobném testu neměl ani tušení. Nakonec jsem ze sebe něco vypotil a celý zničený se vydal do učebny zeměpisu s tím, že aspoň teď to snad bude v pohodě. Jenže v ní už čekal natěšený učitel s nachystanými písemkami na kartografii, což bylo opět nečekané a lehce zákeřné. Na internát ve druhém patře jsem se dobelhal asi s pěti těžkými taškami – baťoh s učebnicemi, kufr s osobními věcmi, zásoby oblečení a také vyprané prostěradlo a povlečení na peřinu a polštář, které bylo potřeba přes prázdniny vyprat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Člověk si zase za ty dva týdny v Česku lehce odvykl od zdejšího režimu. Přes Vánoce se tu taky lehce ochladilo – dostat se nad 10 stupňů je teď během ledna prakticky nemožné, ale teplota se naštěstí prakticky nikdy nedostane pod nulu.

Ve středu nám třídní profesorka o přestávce mezi dvěma hodinami literatury představila nového spolužáka – vlastně na něj jen ukázala a řekla, že se jmenuje Stephen a zbytek nechala na nás. S vědomím, že se patrně jedná o dalšího z mnoha Francouzů mě nějak nezaujal a odložil jsem případné seznámení na později, už tak se kolem jeho lavice v tu chvíli tlačilo alespoň dvacet děcek. Jenže příležitost se vidět ho zblízka daleko dřív než jsem čekal, hned další hodinu biologie. O přestávce jsem byl na záchodě a do třídy jsem tak vešel až mezi posledními, takže mi někdo už stihl zabrat moje trvalé místečko úplně vepředu hned u katedry, tudíž jsem kapitulovaně došel až k jedinému jinému volnému místu až na konci třídy, vedle toho nového spolužáka. Znepokojeně jsem zjistil, že z posledního místa nejenže nepřečtu, co se píše na tabuli, ale ani neslyším to, co profesor říká, takže jsem se radši otočil na Stephena a začal jsem na něj francouzsky mluvit. Jaké to ale bylo překvapení, když jsem zjistil, že nerozumí ani napotřetí mnou položené otázce, jestli je vlastně Francouz. Takže jsem s povzdechem přešel do angličtiny. Anglicky tu ve Francii mluvím až příliš, takže se, pokud to jde, vždycky snažím preferovat francouzštinu.

Anglicky už rozuměl perfektně a sám se hned rozpovídal. Každopádně Stephen se vlastně jmenuje Steve a pochází z Nového Zélandu. Neuměl francouzsky říct v podstatě vůbec ani slovo a přijel sem na půl roku, tedy do konce května, studovat. Co mě překvapilo, že všichni učitele toho dne se na něj místo francouzštiny snažili mluvit anglicky. Když jsem přijel já, nikdo se mnou neměl slitování a všichni – spolužáci, učitelé – na mě mluvili francouzštinou rychlostí kulometu ve stylu „prostě si nějak poraď“. Zpětně to vnímám jako obrovskou výhodu, protože k čemu Stevovi bude, když na něj, anglického rodilého mluvčího, bude někdo mluvit špatnou angličtinou? To ho asi francouzsky nenaučí. Jak se ale zdá, Stevova priorita ale zjevně není francouzština, ale spíš si tu na půl roku odpočinout od jeho školy na Novém Zélandu. Jeho snaha mluvit francouzsky je naprosto nulová, a já, protože ze třídy jsem prakticky jediný, kdo je schopný nějak rozumně se domluvit anglicky, jsem se stal univerzálním překladatelem, protože úroveň angličtiny jak některých učitelů, tak především spolužáků je naprosto mizerná a nedostačující. Můžu vám říct, chvilku je to zábava, ale po několika hodinách, dnech a vlastně už týdnech z toho máte hlavu jako balón, protože neustále přeskakovat v duchu ve třech různých jazycích (vždycky se to člověku ještě v hlavě promítá i česky) je neukočírovatelné a naprosto běžně se mi stává, že když jsem měl přeložit jednu francouzskou větu do angličtiny, tak občas v té jedné výsledné větě jsem schopný použít všechny tři jazyky najednou. Člověk pak začíná mít zmatek v tom, kdo na něj bude mluvit anglicky a kdo francouzsky, a když na Vás pak někdo promluví, tak si ani nejste jistí, co to je,  a jakým jazykem to vlastně je, protože třeba sem tam se Steve snaží něco říct francouzsky nebo naopak francouzští spolužáci anglicky. Zkrátka je v tom naprostý guláš.

Nejhorší to je s naší třídní profesorkou, která bohužel neumí anglicky ani slovo, a naprosto si zvykla každou přestávku, když s ní máme hodinu si mě k sobě zavolat a dávat mě dlouhé rozkazy, které mám říct Stevovi anglicky, protože prý prostě nemá sílu snažit se mu to vysvětlovat pomalu francouzsky, což je od ní poněkud zbabělé a Stevovi to myslím hodně škodí.

Ovšem Steven je můj naprostý opak. Když máme volno, vůbec se nesnaží zlepšovat svou francouzštinu – ať už čtením nějakých francouzských článků, knih, učením nových slovíček nebo časováním sloves. Jeho oblíbená aktivita je prostě si sednout k počítači a číst si novozélandské zprávy v angličtině. Nejvtipnější na tom je to, že číst novinky z Nového Zélandu je naprosto zbytečné. Jak mi Steve vysvětlil, Nový Zéland je prostě relativně malý ostrov tvořený divokou přírodou, spoustou ovcí a málo lidmi, a proto se tam neděje nic zajímavého. Je tak nějak bokem, není tam skoro žádné násilí nebo zločin, takže tamní média nemají o čem psát. Když mi ukázal hlavní zprávy dne, málem jsem vypukl smíchy. Dva největší titulky byly: „farmářovi se zatoulal jeho pes“ a „TOP 5 parkovacích failů v Aucklandu.“

Hned den nato jedna spolužačka pozvala asi polovinu třídy k ní domů, abychom oslavili Stevův příjezd. Když nás všech patnáct vystoupilo na zastávce z linkového autobusu, kde jsme způsobili poněkud větší rozruch, vydali jsme se přes vesnici k jejímu menšímu domku, který se nám povedlo naprosto zaplnit, a kdyby nás bylo ještě tak o dva víc, už bychom se dovnitř všichni asi nevešli. K jídlu se podávala oblíbená francouzská specialitka – sýr Raclette, který si každý vlastnoručně opekl na grilu s vařenými bramborami a charcuterie – uzeninami. Probíhalo to v takovém divokém francouzském stylu: všichni se neustále objímali a fotili, byli to takové intimnější a přátelštější, než jak bychom to pojali my v Česku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Během víkendu se nám nadále dařilo splnit nové předsevzetí, které jsme si s Adrianem dali: zajít si tady ve Francii jednou týdně do kina na film. Jenže jít jen ve dvou je na Američany moc málo, tak sebou Adrian tentokrát přivedl asi pět dalších spolužáků. Ze spoustu zajímavých a dobrých filmů Amíci odhlasovali, že se půjde na béčkový horor Insidious. Po delší době jsme šli na film s francouzským dabingem, takže v sále bylo celkem narváno (když jdete ve Francii na film v původním znění, máte většinou sál jen sami pro sebe, aneb frantíci a angličtina spolu dohromady prostě nepasuje), přesto jsme v sále byli nejvíc slyšet my, protože jít někam s Američany, to znamená vždycky vyčnívat z davu  a upoutávat na sebe pozornost, s nimi rozhodně nikdy nebudete působit nenápadně a tiše. Po kině se to muselo jít stylově zajíst do stylové italské restaurace. Amíci totiž tady v Evropě strašně zbožňují luxusní podniky, které jsou totiž maximálním možným kontrastem od těch levných amerických fastfoodů, kam většinou chodí u sebe jíst.

O víkendu nás opustila naše hostitelská máma, která se rozhodla udělat si týdenní dovolenou na anglickém ostrově Jersey kousek od Bretaně, kde teď pracuje jako učitelka francouzštiny její dcera. Takže doma jsme byli jen já, Adrian a hostitelský táta Michel, který s nadšením využil manželčiny nepřítomnosti tím způsobem, že konečně mohl vařit, co chtěl – neustále jsme jedli smažená kuřata, hranolky a steaky. U každého jídla vždycky s úsměvem říkal: „Užívejte si to kluci, za týden se vrátí Cathy (manželka) a zase to začne – samý fazole, zelenina a saláty. Tak si toho važte, dlouho to trvat nebude!“