„Print out the ticket for me please“ zavibruje mi mobil s esemeskou od Adriana. Za půl hodiny nám odjíždí vlak do Paříže. Stojím v odjezdové hale nádraží v Rennes. K čemu jsem se to zase dostal? Rozhodl jsem se jet na prodloužený víkend do Paříže s několika Američany!

Otáčím se tedy od tabule odjezdů a razím si cestu neuvěřitelně nacpanou nádražní halou. Nastává páteční podvečerní špička a já si stoupám do fronty, abych vyřešil Adrianovu jízdenku. Už její kupování online bylo velice zajímavé. Ceny vlaků ve Francii závisí na datu a hodině, kterou chcete jet. Když chcete jet odpoledne, můžete zaplatit téměř dvojnásobek ceny, než když pojedete ve stejný den třeba v devět večer. A samozřejmě čím dřív lístky kupujete, tím jsou ceny levnější, protože s blížícím se datem odjezdu se začínají velice rychle zdražovat.

Mezitím se objeví ostatní. Když už máme lístky, vydáváme se pomalu na naše nástupiště. Míříme dolů s desítkami dalších lidí k peronům pod námi.

Na našem nástupišti vládne neuvěřitelný, tak strašně typický, francouzský bordel a zmatek. Peron je z půlky zadělaný lešením kvůli rekonstrukci. Už se setmělo, ale nejsou tu skoro žádná světla. TGV, alias vysokorychlostní vlak se pomalu šine na nástupiště. Kromě futuristického čela působí svou jednolitou šedí poněkud zubožele a zbídačeně. Pojedeme po úplně nové trati mezi Rennes a Paříží, kterou francouzský prezident Macron slavnostně otevřel letos v létě. Vzdálenost 308 km překonáme za necelých 90 minut. Cesta jen tam stála pro mě zhruba 60 euro za druhou třídu, což byla prakticky nejlevnější cena, která byla na tento den k dispozici. Vlak dorazí na peron jen pár minut před odjezdem. Jakmile se otevřou dveře, vypukne obrovský chaos. Člověk má možnost zakoupit si pouze místenku s přiděleným sedadlem v určitém voze. Jenže vlakem se nedá procházet, takže musíte být předem připraveni zhruba u vašich dveří. Na vlaku byla jen taková velmi malá okénka, která ukazovala číslo daného vagonu, ale byla čitelná jen velmi zblízka a mnoho lidí usoudilo, že vůbec nefungují a jen zmateně pobíhalo a netušilo, kudy nastoupit. Přesně v době odjezdu se dveře zavřely a vlak se dal do pohybu. Měli jsme s Adrianem dvousedačku u okna, ale moc pohodlné to nebylo. Interiér nic moc, žádné místo na nohy, jedna zásuvka na nabíjení pro dva lidi, žádné připojení k internetu. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že od té chvíle, co jsem opustil nádražní halu, jsme nepotkali jediného zaměstnance. Nikdo nebyl ani na nástupišti, ani nás nikdo nepřišel zpětně zkontrolovat ve vlaku, jestli jsme našli správná místa, nebo jestli něco nepotřebujeme. Prostě tu chybí pocit, že je tu nějaká kvalifikovaná osoba, které se může na něco zeptat, nebo dodá pocit takové jistoty a organizovanosti. Ale tady nebyl opravdu nikdo. Každopádně cesta utíkala celkem rychle. Na to, že vlak jel místy téměř 300 km/h, byl absolutně nehlučný a tichý, to se s Českem nedá vůbec srovnávat.

Z vlaku jsme vylezli na nádraží Montparnasse. První úkol zněl jasně – sehnat lístky na metro, které nás dopraví do hotelu na druhé straně Paříže. Jenže u všech automatů byly neuvěřitelně dlouhé fronty. Naštěstí Amíci netrpí nedostatkem asertivity – holky z naší výpravy odmítly takovou frontu vystát a místo toho si to namířili přímo na její začátek a nekompromisně anglicky oznámily jedné dívce úplně vepředu, aby prosím koupila dvacet lístků i pro nás. Ušetřili jsme takových dvacet minut a vesele se vydali na metro.

Staré vagóny, které si pamatují hodně desetiletí zpět, s dveřmi otevírající se na kličku, všude zmatek, bordel, chaos. V přední části vagónu se potácejí ožralí Rusové a zezadu se k nám nemilosrdně blíží hrající harmonikář. Metro je příšerně narvané, všichni se na sebe mačkají, lidi v oblecích i podivné smradlavé existence, člověk má hrozně stísněný pocit a tendenci neustále si hlídat kapsy. Zlaté moderní, jednolinkové, automatické, většinou klidné metro v Rennes! říkám si v duchu, když vystupujeme. K našemu hotelu je to odsud asi 20 minut pěšky. Anna, která spolu se Sofií tvoří dívčí část naší skupinky, táhne velké zavazadlo, takže jsme se rozhodli odchytnout si taxi. Potom, co velice pofiderně vyhlížející řidič-černoch odklízí neuvěřitelný bordel na přední sedačce, sedám si vedle něj. Už od začátku tuším, že to špatně dopadne. Řidič celou dobu řve do telefonu, kde se baví s někým africkým dialektem. Do toho mi vysvětluje, že je strašná smůla, ale ulice, která vede k našemu hotelu, je zavřená, a budeme muset jet objížďkou. Je mi jasné, že lže – vidí jen čtyři nezletilé zahraniční turisty, takže z nás bude zkoušet vytřískat co nejvíc. Nechtěl jsem se s ním hádat, neměl jsem sílu mu odporovat, jen jsem si v duchu řekl, chtěli jste taxi, tak ho tu máme se vším všudy. Když už jsme objeli (údajně) uzavřenou snad celou půlku města, řidič stále ignoroval navigaci, a odbočoval přesně na opačnou stranu, než mu ukazovala.  Já se snažil dělat, že neexistuju. Zavíral jsem oči, abych neviděl, jak taxametr závratně roste. Ale dojeli jsme živí a zdraví, navíc s takovou noční okružní jízdou kolem Paříže.

Pak jsme se dostali na recepci hotelu. Adrian si chtěl procvičit v praxi francouzštinu, tak se řeči s recepčním chopil on. Chlapík za pultem ale vypadal nerudně a odpovídal výhradně anglicky, čímž učinil Adriana také poněkud nerudným. Když odešel ofotit naše pasy, Adrian mi řekl anglicky: „To je ale zmetek, proč prostě nemůže odpovídat francouzsky?“ Jenže pán ho zřejmě zaslechl, takže když se vrátil, mrskl papíry o pult a začal strašně rychle mluvit francouzsky, přesně tak, abychom mu prostě nemohli rozumět. Pak se odmlčel a ještě dodal: „Tak co? Rozuměli jste?“ a s vítězným úsměvem odkráčel pryč a nechal nás tam. Ještě ke všemu jsme dostali s Adrianem pokoj s manželskou postelí, i když jsme si v rezervaci vybrali oddělené postele. Pařížané rozhodně nejsou tolik srdeční jako třeba lidi z Bretaně. Aspoň jsme měli z okna výhled na břeh Seiny s Eiffelovkou a francouzskou národní knihovnou od prezidenta Mitteranda.

Večer jsme se vydali do centra na večeři. Tentokrát jsem je přemluvil, abychom šli pěšky, ať z té Paříže aspoň něco máme – jezdit neustále jen metrem a taxíkem by bylo podle mě o ničem. Skončili jsme v luxusní italské restauraci nedaleko od martových polí. Ta už byla skoro úplně prázdná, bylo po jedenácté večer. Pak jsme se vydali na nedalekou Eiffelovku – dorazili jsme k ní přesně o půlnoci, protože zrovna začínala bíle blikat, což dělá vždycky na pár minut po celé hodině. V celém parku jsme byli až na pár líbajících se párů a podivných prodavačů vína v petflaškách úplně sami. Takže jsme tam nikým nerušeni dlouho jančili, křičeli, dělali kraviny a fotili se. Posledním metrem jsme se přiblížili k našemu hotelu, ale opět jsme byli nuceni vzít si taxíka. Tentokrát už jsme měli štěstí na poněkud serióznějšího řidiče, který mě kvůli mé francouzštině považoval za Belgičana. Když jsem se mu zmiňoval o údajných zavřených a neprůjezdných ulicích, jen vrtěl nechápavě hlavou. Cesta z naprosto stejného místa do hotelu nám nyní zabrala dvakrát míň času a platili jsme jen 7 euro – tedy polovinu, než za identickou cestu před několika hodinami.

Ráno jsme se domluvili, že do centra města pojedeme autobusem. Vystoupili jsme u Notre-Damu, kde jsme si dali snídani v Starbucksu, já si ještě předtím koupil sendwich v pravé francouzské pekárně. Pak jsme se konečně vydali na průzkum města. Seina byla pořád stále výrazně zaplavená, nejvíc za posledních několik desetiletí. Promenády na břehu řeky jsou pod vodou, a tak jsme se často setkávaly s nikam nevedoucími schody a se stromy a lampami trčícími z vodní hladiny. Navštívili jsme anglické knihkupectví Shakespeara, ve kterém kdysi pobýval i Hemingway, a pak jsme se vydali k Notre-Dame, kde jsme se navzájem v davu dvakrát ztratili. Poté jsme se vydali kolem městské radnice k centru George Pompidou. Do 18 let máte ve Francii zdarma přístup do všech galerií a muzeí, tak jsme se toho rozhodli využít. Začali jsme výstavou slavného sochaře Cesara, a pak jsme pokračovali sbírkou moderního umění od Picassa přes Matisse až po Duchampovu fontánu.

Následně jsme se naobědvali v dobré thajské restauraci a centrem, přes Place Vendome, jsme se dostali k Vítěznému oblouku. Prošli jsme si Champs-Elysées a zalezli do tamní kavárny. Večer jsme se vydali na Montmartre, prošli jsme si baziliku Sacré-Coeur, pokochali se výhledem na noční Paříž, sjeli dolů lanovkou k Moulin Rouge a pak se jen tak toulali městem, kolem Opery po Hausmannově bulváru, kde se opět rozhodli jít do velice luxusního podniku, kde se nás hned ujalo několik číšníků. Všichni hosté byli víceméně v šatech a drazích oblecích, jen my jsme byli oblečení jako turisti, takže jsme se tam nehodili, jak jen nejvíc to jde.

Na hotel jsme se dostali celkem brzy, že jsme dokonce stihli i autobus a nemuseli jsme jet zase taxíkem. Sešli jsme se společně v pokoji a dívali se na film pozdě do noci.

Další ráno jsme se vydali na montparnasský hřbitov, kde je pohřbeno plno významných francouzských občanů. Holkám začala po deseti minutách být zima, a tak nás tam nechaly s Adrianem samotné. Tak jsme dál pátrali po slavných osobnostech, a nakonec jsme našli hroby Charlese Baudelaira, Tristana Tzary, Andreho Citroena, Alfreda Dreyfuse (oběť justičního omylu 19. století, pro Francouze velice důležitá postava) a Augusta Bartholdiho, autora newyorské Sochy svobody. Vyzvedli jsme holky, které už pak šly na nádraží, protože jely dřívějším vlakem než já s Adrianem.

My dva jsme si pak udělali pořádnou klučičí jízdu k Eiffelovce. Neuvěřitelné množství lidí nás odradilo od výstupu nahoru, a proto jsme se vydali k Trocaderu pořídit nějaké pěkné fotky zdálky, kde jsme se i seznámili s mladou Číňankou a navzájem jsme se fotili. Pak jsme se vrátili zpátky a prošli si park kolem věže ve dne. Jenže všude bylo plno lidu, bylo to naprosto šílené a nepříjemné, příště už zase jedině v noci. Navíc je stále většina trávníku uzavřená, takže tam, kde dříve lidi mohli piknikovat s výhledem na věž, jsou teď jen železné zábrany a místo aby se turisti rozprostřeli po velké ploše, se nyní musí mačkat na cestičkách.

Do odjezdu vlaku nám zbývalo ještě trochu času, tak jsme se rozhodli, že se ještě jednou vrátíme na Champs-Elysées, a moc dobře jsme udělali – vedení města ten den ulici uzavřelo pro auta a zpřístupnilo ji pouze pro chodce, což se nestává až tak často, a my jsme tedy měli možnost poznat nejznámější pařížský bulvár z trochu jiné perspektivy.

S předstihem jsme se dostavili na Montparnasse a poklidně se vrátili TGVkem do Rennes. Zase jsem si připadal jako doma. Klidné, poloprázdné metro, přesný opak chaotické a přelidněné Paříže!