Po návratu z Paříže jsem se musel dopravit rovnou na internát. Moje a Adrianova hostitelská rodina totiž odletěla na zimní dovolenou na Kubu, takže jejich dům zůstal prázdný a oni nás tam nemůžou nechat samotné.

V pondělí jsem se od spolužáků dozvěděl zajímavou novinku. Na úterý byla totiž studenty naplánovaná tzv. blokáda školy. Studenti budou protestovat proti nové reformě maturity a zablokují vchod do školy, aby jak žáci, tak učitelé nemohli vejít dovnitř a nemohla probíhat výuka. Ráno nadešlo brzy, na internátě se většina kluků vzbudila už v šest a šla vypomáhat ke vchodu. Já jsem ještě chvíli spal, a pak si šel to jejich dílo omrknout. Natahalo se tam spousta kontejnerů, popelnic, všelijakých železných tyčí, dřevěných palet, železných zábran, a vše se to přidělávalo k vratům mohutnými řetězy. Ta potřeba barikádovat je ve Francouzích už dlouho a zřejmě se této potřeby nedokážou zbavit. Před branou se začaly shromáždovat stovky studentů. O půl osmé se objevil ředitel a zavolal policisty. Přijelo několik dodávek, z nich vyskákali chlapíci a začali přeřezávat pilou a motorovkou všechno harampádí a postupně to vyklízeli. Stihli to přesně se zazvoněním. Děckám se dovnitř nechtělo, tak začaly skandovat, vytáhly plakáty a chvíli tam řvaly. Jenže ti policisté byli ozbrojeni a zřejmě z nich šel strach, tak to dav po chvíli vzdal a odevzdaně začal procházet branou do areálu školy. Jenže některým učitelům se ten nápad demonstrace zalíbil, protože na školní nástěnce se ještě ke všemu tomu zmatku objevil vzkaz od kanceláře školy: „Probíhá stávka učitelů. Škola neví, kteří kantoři stávkují.“

Já už jsem byl tou dobou celkem dost nervózní, protože jsem měl mít v devět hodin s dvěma holkami ústní obhajobu před komisí z předmětu TPE, kde jsme půl roku tvořili projekt o hladomoru v Somálsku, a nyní jsme jej měli odprezentovat jako první část maturitní zkoušky (naštěstí mě se zbytek maturity netýká, toto byla jen taková výjimka). K mému štěstí jsem v tom chaosu našel zbytek svého týmu a mohli jsme se konečně vydat směrem k učebně, kde jsme se měli obhajovat. Mně sice o nic nešlo, sice jsem tu povinně jako zbytek naší třídy, ale tento školní rok se mi do ničeho nezapočítává, a zbytek maturitní zkoušky tady na konci školního roku skládat nebudu, takže by bylo úplně jedno, i kdybych jim tam neřekl ani slovo. Přesto to byl velice zvláštní pocit, stát tam, čekat tam s ostatními a projít si všemi nezbytnými formalitami. Konečně nás vpustili do sálu. Komise byla složená z  dvou profesorů, které jsem neznal, a museli jsme jí předložit svoje doklady totožnosti a pozvání k maturitní zkoušce. Pak nás vyzvali, abychom společně odprezentovali během 15 minut to, co jsme během toho uplynulého půl roku vytvořili. Postupně jsme se střídali, a když přišla řeč na mě, prostě jsem v klidu řekl to, co jsem měl, a tím to prostě skončilo – jak by řekl Nohavica: „Tak jsem řeknul co jsem řeknul, on se evidentně leknul a už začly blikat světla ve studiu.“ Když jsme po čtvrt hodině skončili, začaly nám pokládat otázky. Tato část byla velice zajímavá. Princip toho je, že vám dávají převážně otázky, na které nemůžete znát odpověď – které sice s daným tématem nějak souvisí, ale jsou tak konkrétní a vědecké, že to prostě nemůžeme vědět, navíc vše co jsme vypracovali, to jsme jim přednesli – tak proč ta šaráda k tomu? Takže jsme na 90 % jejich dotazů (tahle část trvala taky 15 minut) prostě odpověděli, že nevíme. Naštěstí se komise ptala jen zbytku mého týmu, mě si vůbec nevšímala. Pak nám řekli, že můžeme odejít, a my šťastní jako blechy, že to máme za sebou, jsme jako vítr vyletěli ven.

Ve středu ráno začalo sněžit. Po celé Francii panoval naprosto kalamitní stav. Doprava všude totálně zkolabovala, tisíce řidičů po celé zemi nocovali ve svých autech přímo na silnicích, takže bylo jen otázkou času, kdy se to nějakým způsobem promítne i v Bretani. Tady nakonec nesněžilo ani hodinu, ale na pár minut se půda částečně pokryla bílou vrstvou, která ale během pár desítek minut zase zmizela. Pro místní i tak zcela šílený jev.

V tělocviku jsme, kvůli konci druhého trimestru, změnili tělocvičnu a nyní jsme začali dělat lezení po stěně. Učitel přišel, jak je jeho dobrým zvykem, asi o dvacet minut později, protože do té doby pilně telefonoval (říká se, že je to údajně jeho přítelkyně, se kterou podvádí manželku), pak přišel celkem rozhořčený a řekl, že jsme pozadu a zbývá nám málo času. Na druhé půlce tělocvičny byla úplně jiná třída, která dělala takový hluk, že jsem učitelovi skoro vůbec nerozuměl, co říká. Vůbec jsem nepochopil, když nám vysvětloval pravidla a všechny potřebné věci co se lezení týče, takže mi nic z toho vůbec nešlo, a nebyl jsem úplně jediný. Učitel na mě pak začal mluvit svou špatnou angličtinou a udělal mi v tom ještě větší guláš než předtím. Pak skončila hodina. Další tři měsíce v tělocviku budou fakt peklo.

V pátek jsem odjel mimo Rennes do malé vesničky Betton, kde jsem strávil poslední víkend před téměř čtyřtýdenními prázdniny, během kterých se vracím do Česka. Hostitelská rodina je stále na Kubě, tudíž jsem strávil pátek, sobotu a neděli u osmdesátileté paní, která dříve také přijímala cizí studenty. Má relativně velký dům se zahradou ve výrazném retro stylu, plus má několik koček a psa. V domácnosti s ní žije jen dvacetiletý vnuk. Jen tak pro představu, když jsem ho poprvé viděl, zeptal se mě na dvě věci: jestli si s ním nepůjdu zahulit, a potom, kde vlastně v Evropě leží Československo. Myslím, že paní už celou domácnost nezvládá (je to dost patrné), ale tenhle týpek neustále někde lítá po večerech a nechává si od ní platit drahou uměleckou školu. Naštěstí paní je na svůj věk dost dobrá a neustále mi něco vypráví a ukazuje mi staré fotky, což je fajn. V sobotu se k nám připojila desetiletá vnučka, která to tu značně oživila.