V polovině února jsem se vracel do Česka na skoro čtyřtýdenní prázdniny. I když to prázdniny vlastně vůbec nebyly, možná spíš naopak. Na mé brněnské škole bylo potřeba dodělat si klasifikaci za první pololetí, což v tak krátkém úseku nebylo ani zdaleka jednoduché, jak se zpočátku mohlo zdát. Myslím, že jsem zažil nejvyčerpávající období ve svém životě, a byl jsem strašně rád, že jsem to nějak přežil a ještě úspěšně zvládnul. Každopádně když jsem čekal v Amsterdamu na letadlo zpět do Rennes, řekl jsem si, že teprve teď mi začínají prázdniny – těch následujících několik týdnů ve Francii jsou oproti tomu brnkačka, byť toho tam taky člověk nemá zrovna pomálu.

Protože je v Bretani vždycky tepleji než v Česku, v jarní euforii jsem doma nechal zimní bundu a přijel poněkud nalehko. Kdo mohl tušit, že v polovině března tu bude větší zima než v lednu a v únoru, a že dokonce začne sněžit (opět k velkému údivu místních). Občas tu sice svítí slunko, i tak se teploty drží proklatě nízko, takže ven teď vycházím jen výjimečně.

A hned první týden tomu volnějšímu režimu velice nasvědčoval: celá naše třída kromě mě a Steva zrovna skládala zkušební maturitní zkoušky z literatury, takže naše třídní učitelka zkoušela a nemohla tedy učit, tudíž ve výsledku nám odpadlo celkem osm hodin. K tomu ještě pár chybějících učitelů a nakonec to vypadalo tak, že ve středu jsem do školy nešel vůbec, a v pátek jsem začínal až v poledne.

Ovšem nemálo starostí mi přinesly hodiny tělocviku. Šplhání po lezecké stěně není ve Francii žádná legrace. Učitel přichází do hodiny zhruba o dvacet minut později s velice naštvaným obličejem, ťuká si do mobilu a seřve nás. Řekne nám, že máme jít šplhat, a odejde pryč telefonovat, klidně na několik desítek minut. Pak se na vteřinu vrátí, a hned zase odchází s telefonem na uchu. Nato opět přijde a řve na nás, že děláme všechno špatně. Takhle nějak to vypadá každou hodinu. Teď nám navíc začal vyhrožovat známkováním, které začne od příště. Rozhodně si nepředstavujte, že každý žák, který se aspoň trochu snaží, dostane jedničku. Ani omylem. S nenávistným obličejem namaloval na tabuli několik stupnic a křivek, a začal nám cosi vysvětlovat. Se Stevem jsme zjistili, že nás nenávidí ještě víc než ostatní studenty, protože především Steve (ale i já) mu ne úplně vždy všechno rozumíme, a často to po něm chceme znova probrat, a on to neumí vysvětlit Stevovi dost dobře anglicky, tak si na nás asi vylívá vztek. Tudíž mluví schválně hrozně rychle a hovorovou francouzštinou, a vždycky když se u vysvětlování zastaví pohledem u nás, uvědomí si, kdo jsme, a vždycky ještě přidá na rychlosti a nesrozumitelnosti. Z tohoto důvodu už jsem zkrátka kapituloval, protože nehodlám sebe ani nikoho kolem sebe zabít, a jen stojím dole a bavím se s ostatními, kteří jistí ty, co lezou. Aspoň si zatím procvičím francouzštinu. Každopádně ten systém známkování: musíte si vybrat jednu barvu úchytek, kterých se budete při výstupu chňapat, a budou se vám přičítat záporné body, pokud se rukou dotknete úchytky jiné barvy. Když na chvíli uprostřed výstupu zaváháte, jsou to záporné body také. Nedej bože, když náhodou hmátnete rukou naprázdno, a dotknete se znovu předchozí úchytky. Sečteno, i když jste schopný stěnu zdolat až úplně nahoru v relativně slušný čas, klidně můžete dostat jen pár bodů z dvaceti. Takhle se má motivovat mládež ke sportu.

Ve středu se stalo něco velice neobvyklého. Potkali jsme se Stevem na chodbě novou holku. Tak jsme se s ní seznámili a zjistili jsme, že se jmenuje Damla, pochází z Istanbulu a je tu na exchange pobytu. Dali jsme se s ní do řeči, která se nakonec stočila k tomu, jak je v Rennes velké množství studentů ze zahraničí. Zrovna nám říkala, jak den předtím něco sháněla v knihkupectví, a venku před krámem potkala nějaké anglicky mluvící teenagery, a že se s nimi jen tak bavila, jestli jsou tady taky na zahraničním pobytu, a prý že jo, z USA. Tak jsme si se Stevem ze srandy řekli, že to určitě bude Adrian a jeho američtí spolužáci (někteří s námi byli na výletě v Paříži a s většinou z nich se tady pravidelně vídám). Damla se ale vážně zeptala, jestli nemám nějakou jejich fotku, no tak jsem jí nějaké ukázal, a ona: „No jasně, to jsou oni!“ Dali jsme se všichni do smíchu a nemohli jsme tomu uvěřit, jaká je to náhoda, jak i tak relativně velké město Rennes může být takhle malé, co se týče známostí. Hned jsem tedy napsal Adrianovi, a na odpoledne jsme se domluvili, že se všichni potkáme ve městě.

Ještě předtím jsme šli s Damlou a Stevem na oběd do kanadské restaurace, kde jsme si dali indické jídlo a snědli si ho venku v jedné z úzkých historických uliček ve středu města. Nakonec jsme se všichni sešli v kavárně v centru, přičemž jsme ještě přivedli všechny známé studenty, co jsou na naší škole na nějakém dočasném výměnném pobytu, takže ve výsledku naše složení vypadalo takto: já (Česko), Damla (Turecko), Steve (Nový Zéland), Adrian, Sofie a další spolužáci (USA), Andres a jeho kamarád (Mexiko), Punpun (Thajsko), jedna holka z Kolumbie a jeden kluk napůl Kanaďan a napůl Japonec, u nich si ještě nepamatuju jména, a nakonec se k nám ještě přidal můj spolubydlící z internátu Rory (Anglie). Takže až na Afriku jsme pocházeli ze všech světadílů, což je vážně docela šílená představa, když si to tak vezmete… Každopádně jsme si řekli, že vytvoříme takovou velkou mapu světa pro každého, a na místo, odkud pochází, dáme jeho fotku a jméno, abychom měli takovou komplexní vzpomínku, že jsme se všichni vlastně „potkávali a mluvili s celým světem takhle pohromadě“. Je to vlastně zvláštní, denně vídat lidi z Ameriky, Asie, Polynésie a normálně se s nimi bavit, jako by to byl váš spolužák, co bydlí přes ulici. Jen to dokazuje, že je jedno, jakou máme barvu kůže, vyznání a odkud pocházíme, ale uvnitř jsme všichni stejní.

Každopádně mi z toho vychází nejméně jedno ponaučení: nikdy si od thajských mladíků neberte sušenku, dokud nevíte, co to vlastně je. Klidně to totiž může být sušená oliheň (squid), která byla vyloženě nechutná. Punpun vypadá sice na obrázku nevinně, ve skutečnosti je to celkem zákeřný travič – schválně nám řekl co to je, teprve až jsme to ochutnali!