V poslední době jsem trávil hodně času v městské knihovně, moderní několikapatrové budově s pěkným výhledem na město. Je tu připojení k internetu a k elektrice, takže sem chodí spoustu především mladých lidí studovat a pracovat. Po celém obvodu prosklených stěn jsou postaveny stoly, na kterých se každé odpoledne vedou boje o volné místečko. Občas jsem si sem chodil půjčovat komiksy, ale až teď jsem plně proniknul do knihovnického systému, když jsem tu nejdříve Adrianovi, pak Stevovi, a nakonec i sobě hledal konkrétní knihy podle klíčových slov v systémech a pak se je snažil nalézt v jednotlivých patrech, blocích, řadách, skříních, poličkách, sloupečcích. Na první dojem se to zdá přehledné, ale ve skutečnosti v tom moc velký systém teda není, a dalo nám to i ve dvou docela zabrat.

Nejvíc mě pobavilo, když se mi naprostou náhodou podařilo najít uprostřed regálu plného francouzských knih jeden český komiks, samozřejmě přeložený do francouzštiny. Přesto mi to v tu chvíli udělalo velkou radost, taková malá česká lodička v rozlehlém francouzském oceánu.

Ještě si uděláme takovou malou politickou vsuvku. Francouzský prezident Macron se v poslední době pouští do odvážných a pokrokových reforem, z nichž nejvíce diskutabilní je v současné době ta týkající se státních drah SNCF. Tento podnik je dlouhodobě ve výrazném mínusu, jeho zaměstnanci přitom mají i na francouzské poměry velice vysoké platy, brzký odchod do důchodu a prakticky nemůžou být vůbec vyhozeni. Takže zahájení reforem ve Francii vzbudily veliké nepokoje: běžní občané jsou samozřejmě nadšeni, jenže spoustu těchto státních zaměstnanců je v šoku a nechtějí si tyto změny nechat líbit, čímž pádem se po celé republice konají rozsáhlé demonstrace, a také stávky strojvedoucích, které se potáhnou několik měsíců a ochromí dopravu v celém hexagonu. Když jsme jednoho se Stevem kráčeli o volné hodině po nábřeží, k jedné takové demonstraci jsme se nachomýtli, tak jsme si udělali pár fotek.

Někdy však odpor může být provedený i ve větší tichosti, například v podobě toaletního papíru omotaného na vstupní bráně bretaňské prefektury (krajského úřadu).

S Adrianem a někdy i několika dalšími známými pokračujeme v pravidelné návštěvě do kina dvakrát týdně. Po posledním debaklu, kdy jsme byli na filmu dabovaném do francouzštiny (Adrian mi na konci řekl, že zhruba od půlky už byl líný a neměl sílu se namáhat, aby rozuměl, co herci vůbec říkají, což je pak celkem o ničem zážitek) jsme nakonec natrvalo přesedlali na originální znění, které koneckonců skýtá přehršel výhod. V sále jsme prakticky vždy úplně sami (Francouzi a angličtina prostě nemůže jít dohromady), výjimečně s námi na představení někdo je, ale je to pokaždé nějaký zahraniční student, se kterým se alespoň seznámíme. Podtrženo, už jsem si zvykl na ty hory popcornu a pepsi, co sebou vždycky musíme brát, na naše nohy natažené na sedačky před námi a často úplně prázdný kinosál, kde se nemusíme na nikoho ohlížet. Nic proti takovýmto soukromým promítáním nemám.

V pátek večer navíc Adrian otevřel balíček, který mu došel od rodičů, a ve kterém mu poslali tradiční mexické chipsy z jejich vlasti – nikdy jsem nic takového nejedl, ale bylo to dost dobré. Ze začátku to chutná jako klasické brambůrky, ale po spolknutí necítíte sůl nebo paprikovou příchuť, místo toho je to citron a citrus.

Během deštivé soboty jsme si sami dva vyšli do muzea moderního umění, které je shodou okolností kousek od mého lycea. A moderní není jen expozice uvnitř, ale i samotná černá futuristická stavba muzea. Na travnatém prostoru před ní stojí v řadách desítky betonových bloků, které zřejmě mají upomínat na staré kamenné menhiry, kterými je Bretaň tak proslulá. Každopádně, více než expozice uvnitř mě zaujal samotný interiér. Vstup je pro studenty samozřejmě zdarma, stejně jako všude po celé Francii, ale představa, že bych měl platit, abych se mohl podívat na taková mistrovské díla jako třeba sošku veverky křížené s netopýrem, to bych asi zešílel. Nevím, možná jen moderní umění není pro mě.

V literatuře jsme dostali výsledky třetí cvičné maturity z francouzštiny, kterou jsme psali už před několika týdny. Dostali jsme jako výchozí zadání dílo „Dopis mládeži“ od Emila Zoly, ve kterém se obracel a apeloval na francouzskou mládež, v souvislosti se zatčením (později) významné postavy francouzských dějin, Alfreda Dreyfuse. Měli jsme napsat komentář a uvést historický kontext tohoto dopisu. Dostal jsem 16,5 bodů z 20, což byla úplně nejlepší známka ve třídě (paní profesorka mě a Steva však známkuje mírněji než ostatní francouzské spolužáky, takže se to nedá takhle porovnat ve vztahu k ostatním, přesto to považuji za dobrý výsledek). V hodinách pak probíráme Eseje od Montaigne, což už je daleko větší fuška, protože ve francouzštině 16. století mají problém se vyznat i rodilí Francouzi, natož já. Bohužel, ani nos zabořený ve francouzsko-českém slovníku mi tolik nepomáhá, spousta výrazů z té doby už neexistuje nebo se běžně nepoužívá.