Přestože byl teprve konec března, červnová maturita už pomalu klepala na dveře, takže někteří učitelé se jí začali věnovat ve svých hodinách. Hned v pondělí mně a Stevovi profesorka fyziky řekla, že ani nemáme chodit na její dvouhodinovku, takže jsme měli celé dopoledne volno. Vydali jsme se do teprve probouzejícího se centra, kde byla ještě většina obchodů a krámků zavřených. Nakonec jsme se usadili v pěkně zařízené palačinkárně hned vedle opery a zapovídali jsme se se dvěma milými majitely, kteří nás shovívavě pustili dovnitř, i když měli mít ještě skoro hodinu zavřeno.

Venku už začalo být fakt pěkně a docela i vedro, takže o poledním volnu už začali studenti vysedávat venku na trávnících, bavit se spolu, učit se u toho a opalovat se. Tohle nám v Česku vážně chybí.

Ve středu jsme měli místo výuky naplánovaný školní výlet. Jeli jsme navštívit malebnou vesničku Bécherel v rámci knižního festivalu, který se odehrával v tamní knihovně. Jako třída jsme tam měli setkání s francouzskou spisovatelkou Brigitte Giraudovou, autorkou knihy Un loup pour l’homme, kterou jsme četli v rámci povinné četby. Všichni (včetně mě a Steva) jsme jí pokládaly otázky, na které nám odpovídala. Nakonec jsme si prošli pitoreskní centrum města a vrátili se do Rennes.

(francouzský článek o setkání: https://lycee-basch.fr/index.php/en/rencontre-litteraire-1ere-l)

Mezitím už mi volal Adrian, abychom se šli najíst do McDonaldu, jako tradičně každou středu. Zřejmě už mě tam mají za stálého zákazníka, neboť mi dali místo devíti kuřecích nugetek rovnou deset. Asi dvě hodiny jsme si v kuse nepřetržitě povídali (samozřejmě francouzsky), ale protože už jsme nestíhali žádné kino, jen jsme si sedli na lavičku v centru a dál si povídali. Bylo to už trošku deprimující, protože jsme věděli, že do úplného odjezdu zpátky domů nám zbývalo méně než dva měsíce, a ani jednomu se nám opravdu nechtělo odjíždět. Adrian pak musel domů, já měl ještě chvíli času, takže jsem šel na internát pěšky přes celé město podél řeky. Cestou jsem úplnou náhodou potkal Steva, jak nesl balík pro své rodiče na poštu.

Ve čtvrtek dostal Steve originální nápad. Chtěl zajít do velkého obchoďáku nakupovat velikonoční sladkosti a dobroty, a napadlo ho, že teď, už několik dní po Velikonocích, by mohly být docela velké slevy. A opravdu byly. Obrovský červený nápis slevy a před ním celé regály zlevněných sladkostí. Táhli jsme plný koš všelijakých čokoládek a bonbonů, od všech barev jednu, protože na Novém Zélandu tohle nemají, a Steve to chtěl ukázat své rodině.

V pátek se místo odpolední školy konalo setkání s několika herci divadelního sboru, se kterými jsme již spolupracovali v prosinci. Společně jsme hráli krátké představení, různé zábavné hry v kruhu a trénovali všelijaké herecké techniky, a nakonec jsme se s nimi rozloučili potleskem a pořádnou hostinou přímo v amfiteátru.

Venku bylo skoro třicet stupňů, tak jsem se po cestě domů ještě stavil v parku a trošku se prošel, zaběhnul jsem se taky podívat na moji oblíbenou ohradu se srnkami a jelenem vedle koupaliště.

V sobotu mě a Adriana vzala naše rodina na velké místní výstaviště, kde se vystavovalo naprosto všechno – od kuchyní přes stará auta až po farmářská zvířata. Nejvíc jsme se bavili u závodů dronů a u areálu, kde se naživo stříhali ovce. Zajímavý byl taky pavilon o Kalifornii, avšak možná ještě překvapivější bylo pro mě zjištění, že Američan jako Adrian nemá nejmenší tušení, co je to Alcatraz.

Pak jsme jeli do přístavního opevněného městečka Saint-Malo vyzvednout z trajektu naši hostitelskou sestru. Zároveň jsme se trochu prošli po pláži.

V neděli jsme s Adrianem absolvovali již tradiční výpravu do kina (z posledních týdnů máme za sebou Call Me By Your Name, Ready Player One, Tvář vody a Tomb Raider). Odpoledne jsme pak šli i s rodinou na kratší procházku podél řeky, a nedělní večer jsme tradičně strávili u teplého krbu. V pondělí už jsem odlétal na téměř třítýdenní prázdniny zpět do Česka.