Ani můj poslední návrat z prázdnin zpět do Francie neproběhl úplně hladce. Na poslední chvíli změna brány na letišti, pak zpoždění, a nakonec místo klasického AirFrance na mě v Amsterdamu čekalo poněkud starší letadlo jakési chorvatské aerolinky, takže jsem byl rád, že jsem vůbec doletěl.

Adrian byl ještě několik dní na výletě s dalšími Američany v Marseilli, protože do konce prázdnin zbývaly ještě čtyři dny. Zůstal jsem tedy několik dní s rodinou sám, a byli jsme doma jen ve třech. Ve čtvrtek jsme si udělali výlet do hezkého městečka Dinan s pěkným centrem, mohutnou hradní pevností a zajímavým vjezdovým mostem.

Jinak jsem trávil většinu času na zahradě na lehátku a četl jsem ve francouzštině Šifru mistra Leonarda, a byl jsem příjemně překvapen, že se to četlo dost snadno. V neděli dopoledne mi psal vyděšeně Adrian, že má rozbitý telefon a nemůže volat, a že jim zrušili jejich let do Paříže, takže poletí až daleko později a budou tam muset přenocovat na letišti, čímž pádem nestihnou ráno školu.

V pondělí se mi opět potvrdila moje teorie, že kdykoliv se procházím v centru, vždycky potkám někoho známého. Ani dnešek nebyl výjimkou. Dopoledne jsme měli volno mezi hodinami, tak jsme se se Stevem vydali na poštu. Šli jsme přes jedno náměstí, docela jsme zrovna spěchali, když vtom mi Steve řekl: „Počkej, počkej, zpátky, tamhle kousek za náma někdo mluvil anglicky!“. Protože jsme byli ve skluzu, chtěl jsem radši jít dál, ale Steve se rozhodl vrátit. No a samozřejmě, kdo jiný tam na lavičkách neseděl než Adrian a pár dalších známých kámošů, co byli v Marseilli s ním. Kolem sebe obrovské kufry, navíc vypadali docela znaveně po nesnadné cestě zpět. Tak jsme si s nimi chvíli povídali, pak už jsme ale museli pokračovat dál. No ale uznejte, docela náhoda, ne?

Během úterního odpoledne jsme si se Stevem zašli na nákupy a dali jsme si pizzu, nějakou speciální polynéskou, která je typická tam, odkud Steve pochází. Pak jsme to ještě střihli přes park, povídali jsme si, a málem jsme přišli pozdě do hodiny literatury. Venku bylo alespoň 25 stupňů, což byl na Rennes obrovský úspěch, teplé sluneční světlo jsem tu ještě mockrát nezažil.

Ve středu jsem se konečně dozvěděl datum svého konečného odjezdu domů. Stejně jako Adrian budu odjíždět za týden a půl, příští pátek, 25. května. S Adrianem jsme tedy zašli tradičně do kina, na Deadpoola 2. Ani jednomu z nás nedošlo, že to byla naše úplně poslední společná návštěva kina tady.

Pěkné počasí pokračovalo i ve čtvrtek, a tak jsem se rozhodl zkrátit si čas před otevřením internátu delší procházkou podél řeky v místech, kde jsem se naposledy procházel druhý školní týden na začátku září, od té doby jsem se tam ani jednou nedostal, a musím říct, že to na mě působilo dost nostalgicky, když jsem si uvědomil, kolik věcí se mezitím událo.

Když jsem v pátek po škole došel domů k hostitelské rodině a vešel jsem do mé a Adrianovy koupelny, úplně jsem se zděsil. Poličku, na které se vždy nacházel pouze jeden Adrianův šampón (a přes víkend ještě můj), teď okupovala spousta dalších kosmetických přípravků a lahviček. Jak jsem se dozvěděl, na několik dní tu budou ještě ubytované dvě americké holky, zhruba pětadvacetileté, kteří přijeli do Francie jen na týden čistě z turistického zájmu. Neuměli tedy vůbec francouzsky, což byl docela oříšek pro naše hostitelské rodiče, kteří zase moc neumí anglicky, takže Adrian musel být dvacet čtyři hodin denně k dispozici jako překladatel. Notno podotknout, že rozhodně nepřijeli přes oceán poznat novou kulturu, ale spíš ji zkritizovat nebo odsoudit, protože na většinu věcí se netvářily zrovna nadšeně a přišly mi trošičku povýšené nad vším tím francouzským okolo nich. Když jsme se s nimi s Adrianem bavili, zarazilo mě, že nevěděli, co to je Bretaň, takže od té doby jsem si držel určitý odstup, protože přesně takto si my Evropané představujeme průměrné Američany. Adrian s nimi dál vytrvale anglicky konverzoval, tedy až do chvíle, kdy jim vyprávěl něco o Portugalsku, a ony se ho zeptaly, jestli se v Portugalsku mluví španělsky. Tato skutečnost hluboce ranila Adrianovy hispánské kořeny, a tak nějak bych řekl, že od této chvíle naprosto rezignoval a choval se k nim odměřeněji.

Každopádně v sobotu dopoledne jsme se vydali s Adrianem sami do města, abychom se poprvé podívali na místní trh v Rennes, o kterém se tvrdí, že je jeden z největších v celé Francii, a jezdí na něj lidé opravdu zdaleka. Celé velké náměstí bylo kompletně zastavěno stánky a přelidněno lidmi, mezi davy se předváděli umělci a mělo to takovou správnou francouzskou atmosféru. Protože to byl náš úplně poslední víkend, chtěli jsme si ho užít co nejvíc. Na oběd jsme zašli do vietnamské restaurace, kde jsme nejedli na obyčejném stole, nýbrž na akvárku – deska stolu byla skleněná a pod námi plavaly rybičky. Pak jsme strávili část odpoledne v parku, bavili jsme se, co budeme dělat, až se vrátíme každý k sobě domů, a taky o typických předsudcích Evropanů o Američanech a naopak. Tak jsem Adrianovi popsal, jak mnohdy považujeme Ameriku za zemi tlustých hlupáků, co nemají žádné kulturní nebo historické vědomosti, a akorát se cpou hamburgery, a on mi zase na oplátku vyprávěl, jak se v amerických školách o Evropanech učí jako o velice uzavřených, nepříjemných a nevstřícných, chladných, skoro až nepřátelských lidech, strašlivě pesimistických. Američani sami sebe přirovnají k broskvi – velice měkkém ovoci, které se snadno rozteče = milí, vstřícní a otevření lidé, kdežto Evropani jsou kokosové ořechy s tvrdou skořápkou = uzavření do sebe, neotevřeni druhým, daleko vážnější a přízemnější. Byla to opravdu zajímavá a přínosná výměna dvou naprosto rozdílných kulturních pohledů.

Když jsme se pak procházeli na esplanádě v centru, zastavil nás takový jednoduše oblečený černoch a začal na nás mluvit francouzsky. Ze začátku jsem měl trochu strach, co po nás bude chtít, ale nakonec se z něj vyvinul velkej sympaťák a jeden z nejzajímavějších a nejoriginálnějších lidí, jaký jsem za celý svůj život poznal. Nejdřív po nás chtěl přeložit jakýsi anglický text, který nedával žádný smysl, a dokonce ani Adrian si s ním nevěděl rady. Ukázalo se, že jej psala jeho vietnamská manželka, která neumí prakticky vůbec anglicky a francouzsky, a on, její manžel, neumí zase vůbec anglicky a vietnamsky. Komunikují spolu takto přes maily, ale kvůli jazykové bariéře mají problém si rozumět. Tak jsme si sedli na lavičku, a asi dvacet minut nám vyprávěl o svém životě, jak procestoval skoro celý svět, jakými všemi zaměstnáními si prošel, proč si vzal vietnamskou manželku, když si vůbec nerozumí a spoustu dalších zajímavých věcí. Pak se ptal nás, neustále nám chválil naši francouzštinu, dával nám spoustu rad a tipů jak vést spokojený a šťastný život. Asi po hodině a čtvrt vstal, rozloučili jsme se, a najednou byl ten tam. S Adrianem jsme si říkali, jestli jsme náhodou nepotkali nějakého kouzelného dědečka z pohádky, tak zvláštní to setkání bylo.

V neděli už na nás s Adrianem začala padat deprese. Do našeho odjezdu zbývalo pět dnů. Ráno jsme si šli na chvíli zaběhat podél řeky, po obědě jsme celé odpoledne hráli stolní hry venku na zahradě, kde mě Adrian v Monopoly k jeho velké radosti kompletně oškubal. Když jsme pak snědli domácí pizzu, jeli jsme si udělat večerní projížďku na kolech při západu slunce. Ještěže jsme si vzali helmy, kola prakticky vůbec nebrzdila, jednou se dokonce Adrian zastavil v ne úplně malé rychlosti až o mě, až ze sedátka takovým polokotoulem sletěl do trávy.

Pak jsme si zalezli k Adrianovi do pokoje, kde jsme si povídali tak dlouho, dokud jsme oba na jeho posteli neusnuli. Do odjezdu zbýval jeden pracovní týden.