V pondělí byl ve Francii státní svátek, takže mě s Adrianem vzali naši rodiče na velký celodenní výlet. Velký proto, že se jej kromě nás účastnilo asi dalších pět francouzských hostitelských rodin s jejich svěřenými americkými studenty (celkem to byla cca dvacetičlenná skupinka), kteří přijeli na týdenní poznávací zájezd do Francie, stejně jako ty dvě holky, co byly ubytované u nás doma. Naskládali jsme se do čtyř minibusů a vyjeli jsme z města navštívit zhruba hodinu vzdálený hrad. Cesta byla docela výživná, v našem vozu byli kromě mě, Adriana a několika starších Francouzů čtyři dost bláznivé Američanky. Nebyl to ten typ Adriana a jeho kámošů, toto byly opravdu typicky šílené Američanky, které v Evropě známe z našich představ a předsudků. Adrian svoje krajany okázale ignoroval a celou cestu pospával, takže veškerá konverzace zbyla na mně. Nejdřív se chovaly trošičku povýšeně, nakonec mi daly buchtu, kterou upekly, a docela jsme se zapovídali, když se konečně přestaly smát mému přízvuku. O Evropě nevěděli samozřejmě prakticky nic, a ve zkratce tak nějak nadávali na Francii, říkali, že je to tady hrozná nuda, a že se nemůžou dočkat, až se vrátí zpátky. Prý jen celý týden navštěvují nějaké staré památky a je to hrozná otrava. Celou dobou mi hlavou pulzovala otázka, proč se teda rozhodly jet na turistický zájezd do Evropy, když je zdejší kultura, historie a památky absolutně nezajímají.

Ty čtyři holky z auta se na nás docela lepily a i během výletu jsme často museli poslouchat jejich stěžování a zoufalé nářky, až mě to fakt začalo štvát, takže jsem je ke konci naprosto ignoroval, Adrian se většinou zmáhal akorát na souhlasné přikyvování. Snažili jsme se trhat od ostatních, co nejvíc to šlo, protože jsme si chtěli užít poslední chvíle, které můžeme být spolu, navíc Adrian se chtěl do posledního dne bavit jenom francouzsky.

Každopádně jsme navštívili velice zachovalý hrádek, který je v soukromém vlastnictví dvou bratrů, kteří nás po něm prováděli. Zajímavá byla ložnice George Washingtona, která byla vystrojená pro jeho příjezd, on ovšem na poslední chvíli svou cestu zrušil a nikdy hrad nenavštívil. Na terase venku jsme se najedli a pozorovali defilé amerických vojáků z Války o nezávislost a pak jsme měli možnost si vyzkoušet jejich zbraně. Následovala prohlídka zámeckého parku se spoustou starých a vzácných dřevin. Večer jsme přejeli do zahrady jedné hostitelské rodiny, kde jsme měli bufetové občerstvení a zůstali jsme tam až do půlnoci. S Adrianem jsme zjistili, že některé z těch Američanek jsou i celkem fajn, přesto se Adrian ke svým krajanům moc neměl a spíš si hrál na zkušeného Francouze. Protože to byl můj předposlední společný večer s Adrianem, ještě jsme dlouhou část noci strávili v jeho pokoji, bavili jsme se, hráli hry, dívali se na filmy a bylo nám fakt hodně úzko.

V úterý ráno jsem šel klasicky do školy a na internát, a ty tři dny tam utekly jako voda. Ve čtvrtek odpoledne jsem sebral všechny věci, vyklidil jsem si pokoj na internátě a skříňku ve škole, a šel jsem domů, na poslední společný večer s Adrianem a rodiči. Večeřeli jsme venku na terase, grilovali jsme, a dlouho si naposledy všichni čtyři povídali. S Adrianem jsme jim dali náš společný dárek, velký barevný servis na předkrmy, který se jim moc líbil. Já jsem odjížděl až další den večer, zatímco Adrian odjížděl hned ve čtyři ráno z letiště, takže už se musel večer se všemi rozloučit, což se neobešlo bez spousty slz. Spolu jsme pak vystoupali do našeho patra, kde jsme tak nějak v transu zůstali vzhůru až do dvou do rána, asi dvacetkrát jsme se spolu objali, než jsem se dokázal sebrat a jít spát do svého pokoje. Hodně jsme si toho na poslední chvíli řekli, zavzpomínali jsme na všechno společné, předali si nějaké rady, poslední zkušenosti, a slíbili si, že zůstaneme v kontaktu. Adrian mě pak ještě o půl čtvrté vzbudil a naposledy objal, já byl ale stejně v polospánku, takže jsem to sotva vnímal.

Když jsem se ráno probudil a uviděl vyklizenou koupelnu a jeho prázdný pokoj, byla to dosti depresivní chvíle, až jsem si z toho nechal ujet autobus, když jsem jel naposledy do školy. Přišel jsem do třídy těsně po zvonění, bál jsem se, že budu mít ještě v můj úplně poslední den školy první pozdní příchod, ale nakonec to dopadlo dobře. Jakmile jsem vcházel do třidy, všichni už byli uvnitř a začali tleskat a vyvolávat moje jméno. Učitelka měla krátký proslov, ve kterém se se mnou za celou třídu rozloučila, a děcka mi předaly spoustu dárků. Dostal jsem vlajku Bretaně, na kterou se každý spolužák podepsal a napsal mi krátký vzkaz, dále bretaňské sušenky, palačinky a spoustu dalších drobností. Dokonce přišla i školní knihovnice, řekla mi, že jsem byl moc šikovný a pravidelně jsem po ránech v knihovně sedával a učil se, a věnovala mi dvě úplně nové francouzské knížky. Já jsem potom také předal nějaké svoje dárky, a dlouho si s ostatními povídal. Byla to hodně dojemná chvíle, nechtělo se mi je všechny opustit.

Při obědě s Punpunem, Stevem, Damlou a dalšími u našeho stolu, vytáhl Punpun svou thajskou vlajku a chtěl, abych se mu na ni na památku podepsal. Pak jsme s tou vlajkou začali dělat kraviny, různě ji natahovat, chodit s ní, byla to celkem psina. Během jídla se se mnou chodilo loučit ještě spousta děcek z dalších tříd a internátu, dokonce i lidi, se kterými jsem třeba od září nemluvil. Pak jsme vyšli ven na trávník a začali jsme dělat společné fotky. Nejdřív jsem tam byl jen já, Punpun a Steve, ale postupně si nás začal prohlížet proud studentů procházející kolem, a spousta lidí z naší i jiných tříd se chtěla taky fotit, až nás tam bylo alespoň dvacet, do toho jsme neustále pokřikovali anglicky a francouzsky a mávali Punpunovou vlajkou, takže vznikl docela slušný rambajs.

Po škole jsem se ještě sešel ve městě se Stevem, předali jsme si dárky (dal mi brašničku, tužky a nějaké upomínkové předměty z Nového Zélandu), a já pak letěl domů za hostitelskou rodinou. Sbalil jsem si věci (za ten rok se nakupily tak, že jsem se sám zhrozil, a francouzského i českého taťku málem trefil šlak), do knihy hostitelských rodičů jsem jako každý student, který u nich pobyl, napsal poděkování za nádherný rok, který jsem s nimi prožil. Mezitím už přijeli moji praví rodiče, pozdravili se s těmi mými dočasnými francouzskými, a společně jsme poseděli na terase. Dostal jsem od nich samozřejmě dárky, kromě přáníčka to byla kniha o Bretani a navíc mi věnovali jeden z jejich hrnků, ten který se mi líbil a ze kterého jsem pil vždycky ráno po celý rok. Loučení s nimi nebylo jednoduché, ale stále jednodušší než s Adrianem a ostatními, protože tady jsem věděl, že do Francie se určitě mockrát dostanu a příležitostí je navštívit bude jistě mnoho, což se o Spojených státech nebo Novém Zélandu jistojistě říct nedá.

Těch posledních několik dnů předcházejících odjezdu proběhly tak strašně rychle, ty loučící obřady mi přišly jako by trvaly jen zlomek vteřiny, neadekvátně krátce v porovnání s tím, že jsem se všemi těmi lidmi strávil celý rok. Jasně, celá Francie uběhla strašně rychle, ale přesto to byl jeden rok, a to je v mém mladém v životě celkem dlouhé časové období, a věřte mi, fakt to není jednoduché opustit lidi, které jste byli zvyklí vídat téměř dennodenně, s tím, že už je třeba nikdy víc nemusíte potkat. Život ve Francii, společnost všech těch lidí se pro mě staly mým druhým domovem, místem, na kterém už budu vždy určitým způsobem citově závislý a jaksi s ním spjatý. Přece jen mě to svým způsobem dost formovalo, vychovalo, změnilo. Ani ti lidi, kamarádi, spolužáci a známí, které jsem tu měl možnost potkat, nezemřeli, ale jsou pořád tady, sice daleko, ale přesto je možné s nimi zůstat v kontaktu a jako střípky nějaké skládačky sbírat informace o tom, jak se jim bude v životě dál dařit.

Nebude to ovšem žádná legrace nechat to všechno za sebou a posunout se dál. Kde jinde člověk narazí na panoptikum tolika úžasných lidí z úplně celého světa, kde jinde bude člověk dennodenně zažívat úplně nová dobrodružství a objevovat nová místa v neznámém a neprobádaném prostředí?

Člověk si už tak nějak navykne neustále mluvit francouzsky a anglicky, pořád v mysli šrotovat, mít neustále uši nastražené a mozek vždy v pohybu, naslouchat různorodým přízvukům, při mluvení být vždy daleko víc v pozoru a přemýšlet o tom, co chci říct. V Česku Vám to pak přijde najednou strašně snadné. Všemu rozumíte, všichni hned rozumí Vám, mluvíte naprosto spontánně a automaticky, až si připadáte podivně nevyužití a prázdní, jako byste fungovali jen na poloviční výkon. Všichni lidi kolem mluví stejnou řečí, vypadají stejně, chovají se podobně, mají stejný názor a kulturu, což mi mnohdy přijde strašně nudné a jalové. Holt ten návrat je paradoxně několikanásobně těžší než začátek a první týdny ve Francii…

Byl to zkrátka skvělý a nezapomenutelný rok, který mě toho spoustu naučil. Potkal jsem zlé i hodné lidi, zažil radostné a smutné chvíle, a rozhodně se nedá celé toto období shrnout do nějaké jedné věty. Jedna věc je jistá, stoprocentně jsem si to užil, rozhodně této zkušenosti nelituji, a kdybych mohl, tak neváhám ani vteřinku a jedu zas! Kéž takových skvělých roků jako byl tento bude ještě hodně!

Z posledních zpráv co mám vím, že Steve se po ukončení školního roku rozhodl na prázdniny ještě ve Francii zůstat, přesunul se na jižní pobřeží Bretaně, kde dělá nějakou brigádu. Z Punpuna se stala celebrita, když poskytl bretaňským novinám OuestFrance rozhovor ve francouzštině, Adrian odjel na tři týdny do Nikaragui vyučovat děti španělštinu v rámci charitativní organizace a nejstarší Američanka, co tu byla v Rennes, Adrianova spolužačka, byla v Americe přijata na dobrou univerzitu. Francouzští spolužáci jakžtakž zvládli maturitu, několik z nich se rozhodl opakovat ročník, a jedna z mých největších kamarádek dokonce opouští Francii a stěhuje se na Mayotte, francouzský ostrov kousek od Madagaskaru. Já jsem přes červen zvládl udělat v české škole srovnávací zkoušky a můžu příští rok pokračovat se svou třídou. Do Rennes už se chystá spousta nových Američanů a dva Češi, takže život jde dál…

Steve usilovně pracuje na vytvoření speciálního projektu, který nás společně napadl. Vytvořili jsme na internetu dotazník a poslali ho všem zahraničním studentům, se kterými jsme se v Rennes seznámili, a poprosili je, aby jej vyplnili. Každý do něj napsal svoje jméno, město a zemi, ve které žije, a všechny možné kontakty na sebe (telefon, emaily a všechny sociální sítě, které používá). Aktuálně máme k dispozici více než dvacet lidí pocházejících ze všech světových kontinentů, a Steve má v plánu z těchto informací zpracovat webovou stránku, takovou formu interaktivní mapy zeměkoule, kde se bude moci dát přehledně zobrazit, kdo v jaké části světa žije, což nám umožní zůstat v kontaktu, poskytuje nám to spoustu příležitostí se při cestování navzájem potkávat a poznat nové země pomocí známého místního člověka.

Všechny, co podobná zkušenost teprve čeká, přeju, aby se ničeho nebáli a užili si to, jak jen to půjde! Bude to stát za to, uvidíte!

Děkuju všem, co mi ve Francii během roku pomáhali a vydrželi to se mnou. Děkuju českým spolužákům za trpělivost při společném učení se přes Skype a za to nekonečné zásobování zápiskama. Děkuju rodičům, že mi umožnili tento rok prožít. Děkuju Francouzskému Institutu za perfektní organizaci a možnost vyjet studovat do Francie.

Pošli to dál
Předchozí článekUž se to chýlí ke konci · Rok ve Francii #20
• tyc.vojtech@gmail.com • Osmnáctiletý student z Brna, milovník knih a cestování, který odjel do Francie v rámci ročního studijního pobytu.